Odborné názvosloví slohových prvků
Slovo štuk má dva významy, které spolu souvisí pouze volně a nelze je zaměňovat:
Štuk v minulosti
Na historických stavbách je slovem štuk označována hmota složená ze sádry, hašeného vápna, jemného písku, najemno drcených cihel či mramoru a vody. Jedná se tedy o speciální, velmi jemnou a přilnavou maltovou směs, která umožňuje vytvářet pomocí modelačních nástrojů nejrůznější plastické ornamenty. Vedle modelování z volné ruky je časté také formování, tzv. „vytahování“ štukových říms a profilů pomocí kovové šablony, která se pohybuje po přiložených vodících lištách. Tato technika byla oblíbena především v baroku, používala se však už v antickém Římě. Objevila se znovu v renesanci a byla používána ještě na počátku dvacátého století v secesní architektuře. Od poloviny devatenáctého století však byly štukové ornamenty v drtivé většině tvořeny odléváním do forem, což nakonec vedlo k naprosté devalvaci této techniky a jejímu postupnému opuštění ve prospěch architektury zcela bez štukového ornamentu v purismu, konstruktivismu a funkcionalismu.Štuk v současném stavebnictví
V současném stavebnictví je slovem štuk označována jemná maltová směs zrnitosti max. do 1 mm, která se v tenké vrstvě nanáší na jádrovou omítku. Jedná se tak o povrchovou vrstvu - finální úpravu omítky. Složení této směsi, její účel a způsob použití je však značně odlišný
od štuku v původním slova smyslu.
Štuková omítka se v dnešní době provádí zásadně filcováním a jedná se o velmi oblíbenou povrchovou úpravu omítek v Českých zemích. Nejčastěji je používán vápenný štuk. Takový štuk se dělá cca z 1/3 vápenného hydrátu a 2/3 jemně mletého vápence nebo jemného křemičitého písku. Pokud by velikost zrna přesáhla cca 1,5 mm, je velmi obtížné takový materiál již filcovat a jednalo by se už o omítku jádrovou.
Zpět na informace o firmě
Architektonické fasádní prvky
Hlavní římsa
Hlavní (korunová římsa) je vystupující vodorovný prvek oddělující zeď stavby od podstřeší.
Kordonová římsa
Kordonová římsa je vodorovný prvek vystupující z líce průčelí a oddělující jednotlivá podlaží. Přízemí od podnože stavby odděluje římsa soklová!
Bosáž
Bosáž je plastické vyznačení kvádrového zdiva hrubým přitesáním vypouklých stěn kvádrů (rustika), fasetovým opracováváním bos nebo vypracováním stěny kvádrů do tvaru jehlanu či valbových střech (bosáž diamantová, neboť připomíná diamantové broušení, či též jehlancová; užívá se v renesanci).
Rizalit
Rizalit (též risalit, z italského risalto – výstupek) je označení pro středovou nebo boční část stavby vystupující po celé výšce z líce průčelí až o hloubku jedné okenní osy. Hloubka rizalitu může být zcela nepatrná, například pouze naznačená pomocí výstupku v omítce. V takovém případě se někdy používá termín pseudorizalit, který však není příliš rozšířený. Naopak pokud má vystupující část budovy dvě a více okenních os, jedná se již o samostatné křídlo. Rizalit zpravidla zdůrazňuje střed nebo kraje budovy a proto bývá často bohatěji členěn architektonickým tvaroslovím. Často zde bývá hlavní portál, balkon, terasa. Rizalit může být také vyšší než ostatní části budovy. V baroku často přecházel do pavilonovité nástavby po způsobu belvederu. Může být též opatřen frontonem a nebo samostatně tvarovanou střechou, například mansardovou. Výjimečně však může být rizalit i o něco nižší než zbytek budovy.
Suprafenstra
Suprafenestra je architektonický prvek, který je v klasické řádové architektuře umístěn nad oknem (jak říká už sám název). Tento prvek je tudíž analogickým prvkem supraporty v případě brány či dveří.
Tvar suprafenestry zpravidla výrazně spoluurčuje tvar nadokenní římsy, která je obvyklou součástí suprafenester. Nadokenní římsa má často trojůhelný, obdélný, půloválný či půlkruhový tvar. Prostor mezi nadokenní římsou a horní hranou okenního otvoru (který bývá téměř vždy též orámován šambránou) vyplňuje zpravidla figurální či ornamentální reliéf. Častou součástí suprafenester je též dvojice konzolek. Především v baroku dosahovaly suprafenestry velice bohatých a fantastických tvarů.
Šambrána
Šambrána je architektonický prvek, používaný v klasické řádové architektuře k orámování oken či dveří. Je zpravidla plastický, ale může být i pouze malovaný. Pokud není okno vybaveno podokenní římsou je šambrána vedena po všech čtyřech stranách otvoru, pokud je podokenní římsa použita, nebo pokud se jedná o dveře, bránu atp. je šambrána vedena pouze zbylých třech stranách otvoru. Pokud je rámování otvoru vytesáno z kamene, jedná se o ostění.
Pilastr
Pilastr je sloupovitý architektonický prvek klasické řádové architektury vystupující ze stěny opatřený hlavicí a patkou. Jsou-li pilastry dva, často na společném soklu a se společným kladím, jde o pilastry sdružené.
Maskaron
Maskaron je plastický zdobný motiv v podobě lidské tváře (ženské i mužské), který je hojně využíván na fasádách, ale i v interiérech. Byl to velmi oblíbený prvek v gotické, barokní a secesní architektuře; v gotice používán na konzolách, v baroku často stylizován a umisťován do hlavních klenáků portálů a v secesi hlavně jako štuková výzdoba fasád
Volutová konzola
Konzola je nosný článek vystupující ze zdi a nesoucí klenební žebro, případně římsu, arkýř, balkon, pavlač, sochu apod., někdy jen v podobě výstupku ze zdi. V gotické architektuře je obvyklý typ rozměrnější nezdobené konzole nazýván krakorec.
Arkýř
Arkýř (z latinského arcere - opevňovat, ohrazovat) je architektonický stavební prvek. Je to výstupek, vyčnívající v průčelí budovy nebo z jejího nároží, který je posazený na nosnících vystupujících ze zdiva (krakorcích) nebo na trámech stropu nad přízemím.
Arkýř rozšiřuje vnitřní prostor budovy a umožňuje výhled podél fasády do strany. Na rozdíl od rizalitu nevystupuje z průčelí od základů, ale až v některém z vyšších pater.
Ve středověku byly arkýře důležitou obrannou součástí budov. Zabezpečovaly lepší výhled na obrannou zeď umožňovaly chráněnou střelbu proti útočníkům. V arkýřích se také budovaly toalety.
